Psychická pohoda je základ nejen duševního a fyzického zdraví, ale také celkové spokojenosti. Někdy je velmi složité najít příčiny nemocí a těžkostí v životě. Často se nachází v rodinných vztazích a nezdravých vazbách.
"Rodinné konstelace jsou naprosto fascinující, osvědčená a bezpečná terapeutická metoda, která je schopna léčit a uzdravovat naše vztahy a osobní i kolektivní neúspěch, neporozumění a bolest. Všechny odpovědi máme v sobě. Stačí si jen postavit konstelaci, poznat a pochopit náš život a nalézt funkční řešení,“ říká terapeut Jan Rychlík, podle kterého metoda „rodinné konstelace“ uzdravuje naprosto vše.
Podle světově proslulého propagátora rodinných konstelací, psychoterapeuta Berta Hellingera paradoxně vede k onemocněním láska. „Je to láska spojená s vazbou, ona láska, která nás připoutává k naší rodině a k jejím osudům. Tato láska spojená s vazbou je elementární. Jsme jí vydáni na pospas. Připoutává nás k naší rodině a ke všemu, co se v ní událo. Spojuje nás s tím velkým v této rodině, s tím, co se podařilo a bylo dokonalé, a tím se z ní stává síla. Zároveň nás spojuje se vším nevyřízeným a těžkým v naší rodině, s jejími obtížemi a vinou. Jsme vtahováni do zodpovědnosti za ně, přestože o nich často nevíme, ani jsme se v tomto ohledu nijak neprovinili. Přesto to musíme také nést,“ uvádí Hellinger.
Tyto vztahy rozplétají tzv. „rodinné konstelace“, které vychází z naší elementární potřeby patřit ke své rodině. Tato vazba je velmi hluboká. Podle některých psychologů dokonce přesahuje naši potřebu přežití a kvůli potřebě příslušnosti jsme ochotni obětovat život. Rodinné konstelace se snaží najít cesty, jak nešťastné osudy zvrátit, najít sílu rozpustit na vyšší úrovni to, co rodinu vysvobodí z pout vazby, která způsobuje nemoc.
„My všichni se rodíme do společné duše, do duševního pole, které sdílíme s členy své rodiny. Tato duše překračuje naše tělo a hlubokým způsobem nás spojuje se všemi, kteří k této duši patří. Často se stanou naším osudem již v matčině lůně. Například díky postižení nebo tomu, že se třeba staneme obětí interrupce nebo se z jiných důvodů nenarodíme. Zároveň se i my staneme jejich osudem. Ať tak nebo tak, zůstaneme ve vzájemném vztahu,“ vysvětluje Hellinger s tím, že tato společná duše zahrnuje na jedné straně úzkou oblast, tedy jen určité osoby, na druhé straně široký okruh nebo dokonce více širokých okruhů. Například národ, k němuž patříme i s jeho osudem, společné náboženství a kulturu, společnou rasu. Ty všechny s jejich specifickým osudem a jejich společnou minulostí, i s jejich specifickými nemocemi. A konečně i lidstvo jako celek, a s ním i zemi a svět. Vše je propojeno a vše spolu souvisí.
Přívrženci rodinných konstelací jsou přesvědčeni, že při správné terapii lze vyléčit i dávno zapomenuté křivdy, které mohou ničit i mnoho dalších generací.
Vychází z myšlenky, že společná duše si pamatuje na svou úplnost, kdy celek má přednost před svou částí. Tento řád je narušen, jestliže je někdo ze společenství vyčleňován, přestože k němu patří. Vyšší duchovní řád, který každému členu přiznává stejné právo na příslušnost, nestrpí žádné vyřazování. Když k němu přesto dojde, iniciuje pohyb, který vyřazeného začlení zástupně skrze jiného člena rodiny zpět. Ten musí vyřazeného zastupovat, aniž by si toho byl vědom. V důsledku toho se cítí vyřazený i tento člen rodiny. Na základě vnitřního nutkání se také vyčlení a sám se chová tak, že musí odejít.
„Křesťanské náboženství je se svým učením o prohřešení, s nímž prohlašuje, že všichni lidé potřebují vykoupení a pokání, silně pod vlivem výroku „Místo tebe já“. Nejprve jej vidíme u Ježíše, který na sebe svou obětí převzal za všechny jejich hříchy,“ upřesňuje Hellinger.
Proto se také domnívá, že když se někdo odkloní od požadavků své rodiny a skupiny, má špatné svědomí. Dostane strach, že ohrozí své právo na příslušnost k celku. A následně reaguje pocitem viny. Špatné svědomí je instinkt srovnatelný s pocitem rovnováhy. Když se dostaneme z rovnováhy, okamžitě na to reagujeme pohybem, kterým bez přemýšlení svou rovnováhu znovuobnovíme, než se nám něco stane.
Je to naše instinktivní potřeba vyrovnání. Svou intenzitou se vyrovná pohybům dobrého svědomí a je vnímána jako součást pohybů našeho svědomí.
Když se vyrovnáme tak, že někomu, kdo nám něco dal, dáme něco stejné hodnoty, cítíme úlevu. Do té doby se u něj cítíme v dluhu. Pak svému svědomí ulevíme a cítíme se zproštěni závazku.
U zvířat pozorujeme, že rodiče jen dávají, často až do vyčerpání, a že mláďata jen berou, aniž by chtěla rodičům něco vracet. Později, když mají sama mladé, přichází pro ně čas dávání, bez toho, aby očekávala, že dostanou něco nazpátek. Proto ani neznají žádné děkování.
U nás lidí je to tak, že potřebu vrátit těm, kdo nám něco dali, něco ekvivalentního, vnímáme často jako neodolatelnou. Tato potřeba je základem pro výměnu v našich vztazích.
„V naší duši hraje láska rozhodující úlohu pro náš pocit štěstí. Zároveň je zásadním pohybem vedoucím k těžkým onemocněním a předčasnému úmrtí,“ pokračuje Hellinger.
„Tuto lásku cítíme. Pohání nás k jednání, abychom něco vylepšili, tak, jak to odpovídá naší nejhlubší touze, ať už nás to stojí cokoli. Tato nejhlubší touha je touha po jistotě, že smíme patřit ke své rodině. Za tento pocit jistoty jsme ochotni dát vsázku cokoli, dokonce zdraví, život a štěstí.“
Naštěstí pro každého je řešení, každý může najít cestu ke svému společenství, být jeho součástí a dojít ke klidu. "Láska ducha přináší mír. Je to léčivá láska, protože u ní ustává odmítání a vylučování toho, co je jiné než my. Všechno smí být vnímáno takové, jaké to je. Nic nemusí být zatajováno. Nikdo není lepší, nebo špatný. Všichni jsou touto tvořivou láskou stejně chtěni. Každý je chtěn se svým osudem, tak, jak je. Je to čirá přítomnost,“ uzavírá Hellinger.
Další zajímavosti, tipy a doporučení najdete v kategorii „Články“ – „Psychika, psychoterapie, úzkost, deprese.
コメント